Petra Černá

Když si vzpomenu na své dětské čtení, vybaví se mi Robinson Crusoe. Robinson a neštovice. Dostali jsme je s mým bratrem během krátké doby najednou.
    Myslím, že jsem byla tehdy prvňáček a ještě jsem neuměla číst. Rodiče se snažili nás nějak udržet v  klidu a jediné, co v té době zabíralo, bylo čtení. Nevím, co je vedlo k výběru právě této knihy, ale hrozně jsme si to s bratrem užívali. Dopoledne předčítala babička, která nás měla na starost, večer byla řada na našich. Usmlouvali jsme vždycky nejmíň o kapitolu navíc a teplota spíš stoupala než naopak. Pak už jsem se nikdy k této knize nevrátila. Tak třeba až moje vnoučata jednou budou mít příušnice…
Nevím, jestli něco natolik ovlivnilo můj čtenářský vkus, nevzpomínám si na knihu, která by mě natolik inspirovala. Můj výběr byl všední. Nejoblíbenější byl Čtyřlístek a knihy s co největšími písmeny.

    První "vlastnoručně“ přečtená kniha byla Vítek. Mezi další oblíbence se zařadily knihy pana Steklače o Boříkovi a jeho povedených kamarádech. Pak už následovaly dívčí románky a na střední a vysoké škole detektivky a psychothrillery.
    V současné době se v četbě vracím do dětství, a to jak v práci, tak v soukromí. Doma dcera pomalu oprašuje mou dětskou knihovničku, překonala období, kdy čtení bylo jen nutné zlo a začíná si knížky užívat. Ve škole patří mezi nejoblíbenější hodiny českého jazyka ty, kdy se pravidelně vracíme k mimočítankové četbě. A zase funguje nejlíp stará dobrá klasika – české pohádky, Povídání o pejskovi a kočičce, Mikeš. Snad je jednou budou číst i svým dětem…