Milada Simandlová

Některé knihy čteme, abychom byli vzdělaní, některé jako povinnou četbu, jiné jen tak, pro radost, pro pocit štěstí a naděje, ale i pro trošku smutku či strachu. I takové knihy mají v našem životě místo, i takové knihy nás obohacují. A snad právě proto se můj život již od dětství bez knih neobejde. Na mém nočním stolku i dnes vždy najdete hromádku knih, knížka se stala mým věrným společníkem. Na rozdíl od mých spolužáků mi nevadila ani povinná četba, byla jen zlomkem toho, co jsem přečetla a často i zapomněla.

    A nyní bych vám měla představit jen jednu knížku! Nelehký úkol. Nabízí se jich mnoho. Pro malé i velké čtenáře. Stojím před knihovnou, rukama přejíždím hřbety knih a čtu jejich názvy. Nevyhýbám se ani polici s poezií. Na básničkách a písňových textech je totiž bezvadné, že k vám mluví jinou řečí, musíte číst mezi řádky a nechat pracovat fantazii na plné obrátky. Konečně jsem ho objevila. Školní sešit zabalený do plakátu. Otevřu ho a očima hladím osahané a zažloutlé stránky. Co stránka, to jedna básnička. Kdysi mi totiž moje kamarádka ze školy ručně přepsala básničky ze sbírky Nahej v trní od Mileny Lukešové. Tenkrát jsem si texty oblíbila. Asi jsem měla pocit, že jsou psané pro mě. Nebo také o mně. Pročítám jednu básničku za druhou a zjišťuji, že je mi stále v jejich společnosti fajn.

Já nějak nevím

Bolí mě asi

zub,

ne,

zub to není.

Bolí mě

vzduch,

vzduch přece

nebolí.

Bolí mě, bolí

cokoli chcete.

Koukejte, jděte

a nechte mě, jó?

Mít kamaráda

který ví co,

i když třeba nic,

který ví o co,

i když o nic nejde,

který ví pro co,

i když není proč,

jen tak,

pro jeho zapískání

brát schody po třech,

abys mu řek´: - Co šílíš, blázne?

A on tobě: - Tak fofry, dělej,

kde to vázne!

Ráno

Lámu skálu

probouzení,

místo poctivýho

křemene

mám v hlavě jenom

úlomky a drť,

jestli je první hodinu

matyka,

jsem

napadrť.

Prosil jsem

-Aspoň psa,

když ne koně.

Ani

ne.

Prý když,

tak andulku.

nechci

Nikoho

v kleci.