Jiří Tržil

Když se to vezme kolem a kolem, schopnost číst a ze čtení něco mít je zřejmě jeden z největších darů, které jsem získal během svého vzdělávání na základní škole. Učitelky na prvním stupni mne již jako malého hošíka vybavily báječnou schopností vnímat informace očima a krok po kroku mne vedly k pochopení toho, jak textové informace vstřebávat a dál je rozumně využít. Jak jsem si později uvědomil, tuto nenahraditelnou schopnost mi propůjčily (snad) natrvalo…

            Na základní škole jsem četl opravdu hodně. Lví podíl na tom měla moje maminka, která byla sama také velkou čtenářkou. Použila na mne tehdejší „těžké kalibry“ čtenářského „Best of“ mladých kluků – knihy J. Verna, E. Štorcha, K. Maye a další. Úspěch se dostavil okamžitě. Tehdy jsem zjistil, co znamená „zakousnout se do knihy“. Dodnes vzpomínám na ty příjemné chvilky „dějového dojezdu“, který se mi honil hlavou, když jsem usínal. Pro mne to byl tehdy mnohem silnější zážitek, než dnešní návštěva 3D kina, ve kterém dávají film za desítky milionů dolarů. Měl jsem jedinečnou svobodu představivosti…

            S postupujícími léty jsem se začal více věnovat literatuře faktu. Lze říci, že v současné době tato literatura v mém repertoáru zcela převažuje. Souvisí to do značné míry s mojí prací a zálibami, zejména s hudbou, které se věnuji od dětství. Takže do tohoto ranku patří například Monografie o skupině Queen, nebo obsáhlá Encyklopedie rocku, kterou také občas používám při výuce.

            Byl bych moc rád, kdyby také moji tři synové našli časem cestičku ke knize a byli také jednou „lidmi s fantazií“, proto se snažím pokračovat v započatém díle jejich babičky. Zatím máme za sebou pravěké lovce mamutů, éru dinosaurů (ta byla opravdu dlouhá), teď sice vede Vinnetou, ale už několikrát jsem doma zaslechl pojmy jako „Predátor“ nebo „Terminátor“, tak nevím, zda to nevěstí něco zlého…