Gabriela Kabelková

Nevěřila jsem tomu, ale je to tak. Opravdu, existují knihy, které člověk může číst několikrát, a pořád jsou jako by je četl poprvé. Když jsem před léty slyšela, jak si o tom moje kamarádky povídají, v duchu jsem si říkala, co je to za nesmysl. Knížku člověk přece přečte, no dobrá, napodruhé snad ještě narazí na něco, co mu prve uniklo (z nepozornosti nebo tak), ale napotřetí? No nezlobte se na mě, ale to už musí být nuda, nuda, šeď, šeď, jak praví klasik Jára Cimrman.

    Uběhlo pár let a … potkalo mě to taky. Stála v regálu, pěkně poslušně v lati s ostatními knihami, jak je tam s láskou a péčí urovnala paní knihovnice. Jméno autora mi bylo povědomé, už jsem ho párkrát zaslechla. Přejela jsem očima jeho knihy. Jedna z nich, měla oranžový hřbet, jakoby svítila a říkala si tím o pozornost. Byl to Alchymista – Pablo Coelho.

    Na první pohled to vypadá jako obyčejný příběh o putování pasáčka ovcí, skoro jako pohádka, ale je v tom cosi magického a nesmírně hlubokého. Hlavní hrdina se během příběhu několikrát ocitá na pokraji svých sil, stojíc tváří v tvář smrti si uvědomuje, co je v jeho životě to nejdůležitější, za čím chce jít a čeho chce dosáhnout.  Mnohokrát jsem se při čtení přistihla, že vlastně nečtu a přemýšlím nad svým vlastním životem, s čím zrovna poslední dobou zápasím a jak to vyřeším. Vhledy a nápady hlavního hrdiny mi přitom byly velkou inspirací. No a když se člověk po několika letech vrátí ke stejné knize znovu, jeho život je naplněn jinými radostmi a starostmi, řeší jiné problémy a kniha jakoby byla o něčem jiném, jiné kapitoly se zdají důležitější a jiná dramata vyvstanou jako klíčová. Nechápu, čím a jakými literárními prostředky toho autor dosahuje, ale podařilo se mu vyrobit několik, dovolte mi ten výraz, knižních hologramů, v nichž je ukryto vše, co člověk potřebuje nutně vědět, aby přežil.

    Podtrženo sečteno, pokud bych se jednou někdy měla balit na pustý ostrov, Pablo Coelho a jeho Alchymista rozhodně pojedou se mnou.