Blanka Dvořáková

Momentálně čteme doma denně – minimálně půl hodinky před spaním a na otázku „Co budeme dělat?“ také většinou slyším „Budeme si číst“. Barunku čtení moc baví. Ráda poslouchá, listuje a prohlíží si obrázky. Máme dvě nejoblíbenější knihy pohádek, ke kterým se pořád vracíme, a mezi ně vkládáme knihy nové a vypůjčené z knihovny. Vybíráme si knížky o zvířátkách, verše a pohádky. Ale z těch už jste vy asi vyrostli, nebo ne?

    Ráda bych vám doporučila knihu, která mě zaujala při návštěvě mých neteří (Katuška – 9 let, Klárka – 11 let). Když jsem se ptala, jaká je, bylo mi řečeno, že skvělá. Půjčila jsem si ji domů a přečetla ji hned ten večer. Byla poutavá, jednoduchá a krátká. Pustit se do ní může i méně zdatný čtenář či čtenářka. A o čem je? Vypráví o malém děvčátku, které se jmenuje Heidi. Rodiče jí zemřeli, když byla ještě malá. Tenkrát se jí ujala její teta Běta, se kterou bydlela ve městě. Ta si ale po čase chtěla zařídit život po svém, a tak se o Heidi začal starat její dědeček Konrád, který žil vysoko v horách. Byl to starý bručoun a všichni okolo holčičku litovali, že s ním musí být. Ta si však svojí dobrosrdečností, chytrostí a veselou myslí rychle našla tu správnou cestičku k dědečkovi a postupně ho přesvědčila o tom, že všichni lidé nejsou zlí a že kromě jeho světa, do kterého se uzavřel, existuje ještě jiný svět, který stojí za to poznat. A víte, kolik té holčičce bylo let? Teprve pět.