Ludmila Konvalinová

Hubertovi jsou taková docela obyčejná rodina. Maminka je nervózní z tetičky Uršuly, která vlastně tetička není. Tatínek nemá rád záhady, ale doma se pořád nějaké dějí. Babička Agáta nemá ráda morčata, ale stýská se jí po její první lásce. Šestiletá Verunka má kamaráda Lukáška a nic jí neschází… kromě dědečka. A věřte nevěřte, o   Štědrém dnu dostane balík až z Haiti a v něm je nejzábavnější a nejdivnější dědeček na světě.
    To je krátce o knížce Verunka a kokosový dědek, kterou právě čteme s mojí vnučkou Eliškou. Jak jsem se k  této knížce dostala? Poslouchejte:
Knížka ležela dlouho v knihovně, nikdo si ji nikdy nepůjčil. Jednoho dne ji otevřela moje kamarádka – také paní učitelka. Zaujala ji natolik, že si knihu vypůjčila pro své prvňáčky ve škole. Potom mi vyprávěla, jak skvěle a bezprostředně na ni děti reagovaly. Rozhodla jsem se, že si ji přečteme s Eliškou.
    Ke čtení jsme si vyrobily kokosového dědečka – namalovaly jsme na starý kokosový ořech oči, pusu, vousy a nasadily jsme mu klobouk, takže vypadá přesně jako kokosový dědek z knížky. Krátké příběhy, které jsou plné dobrodružství, záhad, tajemství a kouzel zlých i dobrých, nás vedou cestami. Cestujeme po Evropě, ale také až na Haiti. Při výletu na hrad navštívíme mučírnu. I nejzlobivější kluk Sochor zkrotne jako beránek a s tetičkou Uršulou se někdy dá i vyjít.
    Máme pravidelně problém, kdy se čtením skončit. Ještě chvíli prohlížíme obrázky, kterými knížka jen hýří, jejich autorkou je Galina Miklínová (možná znáte její ilustrace z prvních čtyř dílů Harryho Pottera).
    A co chtěl asi spisovatel Pavel Šrut říct? Že i malé děti mají svá tajemství, kterým dospělí nerozumí. Dokážou snít o věcech, které se jim v životě třeba nikdy nesplní. Moje vnučka se do příběhů natolik vžila, že začala i svému skutečnému dědečkovi říkat dědku, a proto jsem hlavní postavu překřtila na kokosového dědečka.