Eva Nesibová

Musím přiznat, že knih mám načteno skutečně hodně a že spousta z nich už je někde zapomenuta. Existuje ale jedna, pro mě naprosto nezapomenutelná kniha, a to Sto roků samoty kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (*1927).
    Patří do tzv. magického realismu a tento styl mě oslovil a zapůsobil na mě tak silně, že se s vámi ráda podělím o své zážitky.
    Kdybych z knihy “vytáhla” dobu, prostředí a hrdiny, dalo by se zjednodušeně říct, že pojednává o jedné poměrně dost rozvětvené rodině v malém městečku na pozadí významných událostí v průběhu staletí. To zní celkem nudně. Tím zázračným kořením, které z nudné historie dělá ojedinělý zážitek, jsou prvky magického realismu.

Co si pod tím můžete představit?
Představte si, že váš život je napůl sen: docela běžně můžete létat na koberci, dožijete se neskutečně vysokého věku, nebo jste zaživa vzati na nebesa. Neživí se převtělují nebo docela normálně chodí mezi živými.
    Svým vlastním životem žijí i věci a domy, které chátrají, anebo se rozrůstají bez přispění lidských rukou. To vše přijímáte jako naprosto přirozenou věc.
Nemůžete si být jisti ani tím, že čas plyne jenom jedním směrem. Několikrát během čtení máte pocit neustálého opakování. Vznikají časové smyčky a v několika okamžicích probíhají souběžně dvě časové linie. Často se projevují nejprve následky a teprve později dojde k jejich příčině.
    Autor časem netroškaří: jeden z jeho hrdinů je na padesát let přivázán ke stromu. Hrdinové knihy jsou postiženi láskou, šílenstvím, vášní, samotou, ale i každodenními starostmi.
    Že si to ani nedokážete představit? Taky jsem neuměla. Jenom musím podotknout, že kniha vás chytne za srdce právě a jen tehdy, když přistoupíte na hru, kterou s vámi spisovatel hraje.
    Chcete-li číst korektní historické dílo, sáhněte raději po jiné knize.